Od dřeva k laminátu

O luku a šípu hovoří i Starý zákon, v Egyptě se jednalo o symbol moci a umění lukostřelby prý excelentně ovládal egyptský faraón Amenhotep II., který zasáhl šípem terč i z jedoucího vozu.

Luk a šíp původně soužily k boji a k lovu zvěře, avšak pro staré Řeky se stala lukostřelba národním sportem a byla zařazena mezi discipliny olympijských her. Také řecká božstva luk a šípy dobře znala, zmiňme alespoň bohyni lovu Artemis a také Éros střílel své šípy nosící lásku. Hrdinný Achilles zemřel poté, co byl zasažen šípem do svého jediného zranitelného místa – paty.

Velikost a délka luků se lišila podle místa původu a také se přizpůsobovala stavbě těla uživatele. Největší luky dosahovaly až dvou metrů a stejně dlouhé byly i šípy.

K výrobě se používalo pevné a pružné dřevo tisu, jilmu, jeřábu či modřínu. Šípy bývaly z jasanu, dubu a habru. Křidélka na konci šípu udržovala směr letu a železné hroty způsobovaly zranění.

Zvláštní kapitolou byly potom šípy zápalné (známe je z indiánek) a šípy otrávené. Dnes už klasický luk a šíp vyrábějí snad jen kluci při svých hrách. Ten závodní je složité nářadí vyráběné ze sklolaminátu.

Lukostřelba jako sport začala v Řecku. jako moderní disciplina se formovala koncem 19. století. Stala se olympijským sportem a s výpadkem v letech 1924 až 1968 je jím do současnosti.

Česká lukostřelecká historie se píše až od třicátých let minulého století a rozkvět tento sport prožívá právě nyní. Český lukostřelecký svaz byl založen v roce 1993. A naši lukostřelci si vůbec nevedou špatně ani v evropské a ani ve světové konkurenci. Mezi české špičky patří například Barbora Horáčková, Martin Kobylka, Zdeňka Hegedüsová, Jana Byrtusová a Michal Šot.