Psí láska

Ten člověk se jmenuje Karel. Potkávám ho téměř denně na našem sídlišti, jak pečlivě prohledává kontejnery a do ošuntělé tašky občas přihodí nějakou nalezenou věc.

Jeho vzhled příliš k rozhovoru neláká, ale naší jezevčičí slečně zřejmě nadmíru voní, a tak s ním navázala psí kontakt zcela bez ostychu.

Vidí ho už zdaleka, a přestože se normálně vleče hlemýždím tempem, za Karlem pádí jako střela, nahlas potěšeně kňučí a lehá si na záda, aby ji mohl podrbat na bříšku. Co potom zbývá její paničce? Následuji ji a jednoho dne došlo i na popovídání.

Karel není jenom tak obyčejný bezdomovec. Z jeho příběhu jsem pochopila, že nikdo nemá patent na život bez maléru. Jemu se takový malér stal. Vážně onemocněl, díky tomu ztratil zaměstnání a pro jeho rodinu přestal být zajímavý. Prostě ho vyhodila z bytu. Jemu nezbývalo nic jiného, než najít si útočiště v partě lidiček bez domova a na skromný život si vydělávat prohrabováním popelnic a odnášením nálezů do nedaleké sběrny.

Dlouho se usilovně snažil najít práci, leč bez úspěchu. Je prý starý – 56 let, neperspektivní – neumí jazyky a hlavně nekvalifikovaný – středoškolák strojnického oboru.

Donutilo mne to k zamyšlení. Je opravdu tahle společnost „prolezlá“ kultem mládí, kde se uplatní jen ten, kdo umí skvěle anglicky a je vzdělán nejlépe jako informatik? Karel by vzal jakoukoli práci, jen aby mohl uplatit podnájem a skromně žít. Teď se potácí na okraji společnosti, chybí mu peníze, zázemí, přátelé i obyčejná jistota přežití.

Nápad, jak mu pomoci nemám. Jediné, co mohu udělat, je darovat teplé prádlo odložené mým přítelem, přidat nějaké potraviny, mluvit s ním jako s plnohodnotným člověkem a nechat jemu i naší fence, aby si užili společného „drbání“, protože ta je možná jediný boží tvoreček, který se na něho ze srdíčka těší a dává mu znát svou lásku.