Vánoce podle mé dcery

„Naše mamča je vlastně docela skvělá, srovnatelná s jinými a možná i lepší průměr. Jsou však okamžiky v životě rodiny, kdy je takřka k nesnesení – není jich mnoho, zato jsou zaznamenání nutné.

Jeden takový se vrací s pravidelností přímo děsivou. Doba adventní se u nás nevyznačuje rozjímáním ani klidem, je poznamenána mamčiným úsilím o útok na naše tělesné i duševní zdraví. Jak jinak nazvat snahu o převrácení bytu z rubu na líc a zase zpátky, které ona vznešeně nazývá „uvedením do stavu hodného obývání“.

Proč musí být před Vánocemi smetené pavučiny, utřený prach na skříních a vysmejčené kouty? Asi žije v představě, že Ježíšek má něco společného s hygienickou kontrolou a dárky utrousí jen v případě vyblýskaných oken a vypraných záclon.

Sama myšlenky by mně vlastně ani nevadila. Vadí mi její uvádění v praxi. To se totiž vyznačuje pokusy zapojit do akce nejen tátu a bráchu, ale i mne. Vánoce miluji a na vůni vanilkových rohlíčků čekám už od září. Jak ale vysvětlit mamině, že je mohu konzumovat bez přičinění o jejich vznik? Jen táta, asi díky mnohaletému tréninku, se umí občas vysmeknout. Předvádí totiž absolutní nepoužitelnost k jinému, než pomocným pracem. Proto je mu svěřeno vyloupání ořechů a konec. Brácha a já jsme na tom hůř, trénujeme totiž o řadu let méně. I když demonstrujeme nešikovnost hraničící s debilitou, nám se prostě nevěří. Inu rodič je rodič a je-li jím ke všemu ještě docela „povedená“ matka, není východiska.

Pravda – Štědrý den je vždycky pohádkový. Načinčaný byt voní Cifem, Jarem a Ironem, ale také vanilkou, skořicí nebo jehličím a ještě něčím. Ten náš alespoň ano. U nás doma to totiž voní pohodou, klidem a snad i spokojeností s tím, že se spolu máme.

A kvůli tomu lze mamině odpustit i to, že jsem přece jen musela umýt lustr a přerovnat malebný čurbes ve svém pokoji“.